Diamant je králem mezi drahokamy
– to nejlepší ze světa šperků –
Hodnocení diamantů
Hodnocení diamantů stanovením jejich charakteristik, jmenovitě barvy, čistoty, brusu a hmotnosti (v angličtině color, clarity, cut, carat weight – tedy „čtyři C“)
Barva
Barva drahokamů je jednou z jejich nejtajemnějších vlastností. Je to současně jedno z jejich nejdůležitějších kritérií, protože barva přitahuje lidské oko více, než cokoli jiného.
Čistota
Proces růstu diamantů v nitru Země neprobíhal plynule, ale v několika fázích. Podmínky růstu – tlak, teplota a ochlazování – nezůstávaly v jednotlivých fázích vždy konstantní.
Pokračovat ve čtení o čistotě »
Brus
Diamanty se brousí do mnoha fantazijních tvarů: markýza, bageta, srdíčko, slza, ovál a roháček neboli smaragdový brus.
Hmotnost
Teprve na počátku 20.století se karát adaptoval na metrický systém a metrický systém je nyní používán ve všech zemích.
Historie diamantů
Aby se některý z velkého množství minerálů mohl kvalifikovat mezi drahokamy, musí být průhledný, dostatečně tvrdý a dostatečně vzácný. Protože diamant zcela splňuje tato kritéria, je králem mezi drahokamy. Jeho zvláštní pozice v říši drahých kamenů je důvodem, proč byl vždycky obklopen jistým mýtem. Tento mýtus diamantu a jeho relativní vzácnosti se odráží v jeho vysoké ceně.
Mýtus obklopující diamant ale nevznikl v moderní době. Existoval již ve starověku. Ačkoliv nikdy nebudeme přesně vědět, kdy byl nalezen první diamant, víme, kde se to stalo. Bylo to v Indii, která byla jediným zdrojem diamantů až do 18.století.
Od uhlíku k diamantu
Podmínky nutné pro vznik drahých kamenů se velmi liší v závislosti na typu minerálu. Nezbytnou podmínkou je, aby dané potřebné základní látky v zemské kůře byly smíšeny v určitém poměru v době, kdy jsou podrobeny vysoké teplotě a tlaku. Pak musí chladnout určitou rychlostí, aby se vytvořily krystaly. Pravděpodobnost, že všechny tyto podmínky jsou současně splněny, je extrémně malá. To činí drahé kameny tak vzácnými.
Tak jako většina minerálů, diamanty vznikly intruzivně, tj. uvnitř zemské kůry. Diamant je tvořen pouze jediným prvkem, a to uhlíkem. Mimo diamantu je čistým uhlíkem tvořen rovněž grafit. Diamantu poskytuje extrémní tvrdost jeho těsná krystalická mřížka. Diamant krystaluje v kubické soustavě. Existuje několik teorií, popisujících přesný krystalizační proces diamantu, z nichž žádná nebyla vyvrácena. Všechny tyto teorie jsou založeny na laboratorních pokusech o výrobu syntetických diamantů. Nejznámější je následující teorie: diamantové krystaly se tvoří v roztavené hornině – v chladnoucím tekutém magmatu. Počáteční teplota procesu je asi 1.300 stupňů Celsia a tlak asi 70.000 atmosfér. Takové podmínky existují pouze v činných sopkách, v hloubkách asi 130 – 200 km pod povrchem Země.
Chemická rovnice procesu tvorby diamantu je následující:
2FeS + CO2 = 2FeO + S2 + C (diamant)
Zeměpisné rozložení ložisek
Komíny jsou rozložené po celém světě. Při pátrání po důvodu jejich globální distribuce bylo zjištěno, že původní depozity byly koncentrovány na dvou místech již neexistujícího kontinentu Pangea. Když se Pangea asi před 200 milióny let rozdělila na tři části, tato dvě centra výskytu byla umístěna na středně velkém kontinentu Laurasii a na velmi velkém kontinentu Gondwaně.
Z centra v Laurasii později vznikly depozity na Sibiři, jejichž rozsah dosud není známý. Gondwana se naproti tomu asi před 100 milióny lety rozdělila na Jižní Ameriku, Afriku, Austrálii, Indii a Antarktidu, které všechny – mimo Antarktidy- mají prokázány rozsáhlé diamantové depozity.
Metody těžby a zpracování
V raných dobách těžby diamantů byly známy výhradně sekundární depozity, tj. depozity, ve kterých se drahokamy koncentrují díky náhodným zeměpisným podmínkám a nepatří mezi primární ložisko, které je nazýváno „kolébkou“ drahokamů. Protože tyto depozity byly většinou aluviální a obsahovaly volně sypané horniny, používala se k vymývání starobylá rýžovací pánev.
Když se ale dobývání začalo zaměřovat na „suchou těžbu“ (primární depozity), význam „říční těžby“ (sekundární depozity) rychle ztratil na důležitosti. Pro využívání primárních depozitů bylo zapotřebí vyvinout nové metody těžby a zpracování. Původně se žlutá hornina z těžebních claimů vykopávala krumpáči a motykami. Sypký materiál pak byl přesíván a pečlivě přebírán rukama.